Sen o budoucnosti spolužití

Aneb příprava na Kopné právo
K uplatnění Kopného práva (KP), je v tuto chvíli cesta dlouhá a trnitá, KP není systém vlády jedněch nad druhými, takže jej nelze zavést nějakým nařízením, usnesením, nebo příkazem a už vůbec ne zá-konem. KP je styl správy větších či menších celků, který musí vycházet a postupně se zavádět od spodu, od lidí, od společenských celků, u kterých se účastné osoby dohodnou, že je nutné tyto celky nějakým stylem spravovat. Ale v dnešní době neexistuje asi nikdo, kdo by přesně věděl, jak správa společnosti v dobách dávno minulých prakticky fungovala. Nicméně touha po spravedlivé a hlavně svědomité, tedy vedené svědomím, správě společnosti, nás instinktivně vede k přemýšlení o žití BEZ POLITICKÝCH STRAN 

Záleží na ochotě a uvědomění si každého jednoho člověka ve společnosti či společenství, se na správě podílet. Dnes je celkem běžné, že jednotlivec je rád, když se na žádné veřejné činnosti podílet nemusí, přenechá správu na „kompetetnějších“ a stará se pouze sám o sebe a maximálně o svou rodinu, to, co je za prahem jeho bytu, či dvířky jeho zahrádky, jej nezajímá, maximálně je to pouze objekt nekonstruktivní kritiky. Takový člověk si vůbec neuvědomuje, že svým vhozeným hlasem do urny při volbě svého neznámého poslance jakési organizace, se nejen zbavuje své osobní zodpovědnosti za správu společnosti, ale i své osobní moci (v důsledku i moci duchovní), a staví se sám a dobrovolně do pozice bez-mocného, přihlížitele dění kolem něho (a to v tom lepším případě, v tom horším se stává pouhým otrokem). To je systém demokracie, který je takto úmyslně nastaven. A mnoha lidem to tak vyhovuje. Jedněm z pohodlnosti a nezodpovědnosti za vlastní život a druhým, těm zvoleným, zase z pocitu moci a hromadění majetku na úkor ostatních. A přitom je to vše jen „hra“, divadlo, předem domluvené a „Kýmsi“ režírované. A je jedno jestli to lidé nevědí, vědí nebo jen tuší, ale stále se té hry ochotně zúčastňují. Nemají představu anebo vůli, přemýšlet o tom, že lze žít i jinak. Omlouvám se všem politologům a politickým aktivistům, či  podobným odborníkům za to, že opravdu nemám zájem zkoumat dopodrobna jak funguje „moderní stát“, protože vidím výsledky v parlamentu, ve vládě, v rozkradených a rozprodaných továrnách neexistujícím zemědělství a nefunkční (alespoň z mého laického pohledu) infrastruktuře. A můžete si říkat co chcete, a vychvalovat růst HDP za vašich vlád ale mé oči vidí něco jiného a to nesamostatný nesvéprávný nesoběstačný útvar, kterému bude dovoleno si ještě nějakou,  neurčitou dobu říkat Česká republika, (pardon – Česko, nebo česko? ale to již nezní a ani nevypadá jako název suverénního státu! Že?). 

Je však možnost, jak se vrátit na cestu opravdového spravování společnosti. Nejtěžší je však ono vědomé zapojení se, chtění si vzít zpět svou moc a zodpovědnost. Základem je, aby si jedinec nejdříve uvědomil, že společnost je organismus a zdraví organismus se skládá ze zdravých vědomých jednotlivců, kteří v té společnosti tvoří společně s ostatními, pak se může pomalu KP začít rodit. Možná si budete ťukat na čelo – vždyť to tu už taky bylo – socialismus a jak se to nepovedlo… co nám to tu vykládáš za blbosti.  

Ale já to vidím tak, že onen socializmus (nepovedený) byl jen špatně naroubovaný „Kohosi“ systém na jednu prastarou myšlenku, a navíc pár zadnicolezců v pomyslných horních patrech bylo papežtější nad papeže a dnes se to jen celé opakuje pouze se vyměnili barvy na tričkách. Ale pramyšlenka, zůstává stejná – jsme tvorové společenští od přirozenosti (alespoň ve většině případů) a pokud spolu chceme žít smysluplně, je potřeba společně svou společnost nějak organizovat, spravovat POZOR nikoliv vládnout ji, a to raději opakuji. Jsme však na to připraveni…? Jsme na takové úrovni vědomí že by se to zase nezvrhlo ve feudalismus a otrokářství? To je otázka pro každého jednotlivce, zkoumejme sami sebe a pokud možno maximálně objektivně. 

Například, je velmi dobré se zamyslet nad tím, kolik lidí znám ve svém činžovním domě, ve své ulici, jak často se s nimi vídám a co k nim vlastně cítím. Zda jsem vůbec schopen s nimi navázat kontakt na určité rovnocenné úrovni. Uvědomit si, zda jsem vůbec schopný vyslechnout jejich názor a přemýšlet o něm. Zda bych byl schopen s kterýmkoli sousedem nějaké společné tvůrčí činnosti. Zda bych uměl spolupracovat bez vytváření nepodstatných konfliktů, případně takové konflikty společně řešit. Těžko si toto člověk dokáže objektivně uvědomit, pokud to nezkusí. Proč to tedy nezkusit?  

Pravděpodobně je v každém místě něco, co by se mohlo „udělat“ jinak. Špína před domy, radnice nestíhá uklízet, kousky udupané hlíny kde ani tráva neroste, nevyužité prostory kde se scházejí po večerech různé existence, neudržovaná zeleň, odpadky okolo popelnic… každý by asi něco našel co jej udeří do očí, když někudy prochází, ale pak jen mávne rukou „vždyť to není můj problém… od čeho platíme daně…“  

Možná by stačilo si zajít se sousedem občas na kafe nebo na pivo a říci si, že by bylo fajn s tím něco udělat, zkusit se domluvit co byste jako jedinci mohli udělat. Pak oslovit další sousedy, mluvit spolu, ne klábosit a pomlouvat a nadávat, ale pokusit se tvořivě domluvit. Vytvořit si postupně kolektivní vztah vhodný ke spolupráci.  

Námitka – to už tu také jednou bylo, domovní výbory, důvěrníci, uliční výbory, národní výbory, práskači a donašeči, fízlové, kriminál, děkuji, ale to nechci…  

Každá dobrá myšlenka, snaha nebo čin, může být vždy znehodnocen, zprofanován pomluven a zavrhnut. Rozdíl proti tehdy a teď je v tom, že tehdy přicházelo nařízení shora, dnes je to chtění se od onoho „hora“ odstřihnout a tvořit nové základy, postavené na rodině a vztazích.  

Je to práce na vědomém vnitřním růstu jednotlivce, ze které vyplyne časem umění spolupráce spolutvorby společné myšlenky více a více lidí. Nejde zde o žádný komunismus, žádné vynucené společné vlastnictví, žádné JZD, Jednoty… Není dobré se do spolupráce vzájemně nutit, vše se bude tvořit samovolně pouze na vyspělosti jednotlivců. Až se po nějakém čase opět společnost dostane zpět ke KP ale jen o pomyslný stupínek víš obohaceni o zkušenosti nepovedených forem státních systémů.  

Je to běh na dlouhou trať, ale jak řekl jeden můj známý ze Slovenska: Kopné právo nás čeká, tak jako tak…je to jediná možnost jak spolu žít v harmonii. A nejen spolu v mezilidských vztazích, ale spolu s naší Zemí, spolu s Přírodou a spolu se vším živým! 

Toto je můj sen o budoucnosti našich potomků. Naším posláním je připravit jim jen cestu, ne ji vydláždit, vyrovnat a vyleštit, ale vyrovnat své páteře, svá svědomí, svá poznání. Ne vše je tak jak je nám předkládáno, ta hra se hraje již příliš dlouho a mnozí si myslí, že je to realita, a nevidí kulisy herce, loutky a loutkovodiče, hru berou jako neměnnou skutečnost. Kdo čekal nějaký návod jak a čím a co je vlastně kopné právo, čekal marně, ona avízovaná příprava je pouze v tom si začít uvědomovat že změna celku závisí na změně jedince… 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.